Žalozpěv

Vytvořil Amairgil
 
U stolu sedím a na okno ťukají kapičky deště,
to ztěžklá tmavnoucí obloha šeptá svou píseň.
 
Při drobné práci své, co ze dne zbývá mi ještě,
přes hranici světů, na dálku cítím tvou tíseň.
 
Ve svých představách, vidím tě jako v zrcadle,
stojíš sama za oknem a srdce tvé pláče a zpívá.
 
Prší tam u vás snad, a nebo to slza tvá splývá,
stéká drobná perlička stesku po tváři tvé uvadlé.
 
Vím že nespíš, tvé myšlenky letí skrze jiný čas,
probouzí tě tvá láska, tu žár citu spaluje tě zas.
 
Radost se střídá se steskem, jako světlo denní,
po němž nastane tma, rozdíly veliké oddělí nás.
 
Zase slyším to volání po pěvci tvém maličkém,
do světa lidí posíláš žal, když světlo zhasínáš.
 
Na harfu zlatých strun budu ti hrát ve snu tvém,
tak spi , má vílo, závoj snění snad ztiší tu bolest.
 
Ani já sám nemohu zapomenout na oči z hvězd,
studnice poznání se mi odrazila ve vědomí mém.
 
Do stropu hledím místo spánku, pro Dheirí trpím,
dar lásky, co je též křížem, já budu museti snést.
 
Kolik času mi zbývá, na tomto světě zničeném,
než jednoho dne se na setkání věčné vypravím.
 
Božská láska je věčná krása, je lékem na život,
tuším jak ty sama se cítíš, jsi nemocná láskou.
 
Ráno bojí se večera, tvé usínání mění se v muka,
já mám též strach, až přiletí k oknu víla poštovní.
 
Děsím se té chvíle, kdy zaťuká a podá mi sviteček,
po té co runy rozbalím, čtouc, roztřese se mi ruka.
 
Myslím na to zoufalství tvé, co psáno zničí můj klid,
„ Pěvče maličký, chci umřít, dál nemohu bez tebe žít.“
TOPlist Sitemap