Pohlazení vílou

Vytvořil Amairgil
 
Tak letos jsem tě naposledy viděl v celé kráse,
jsi jako sen, mě zdáš se, ty pohybuješ se v čase,
ale já tu jsem a zůstávám. Však letos poprvé,
dík doteku víly své, ač budeš tam, nebudu sám.
Nad tvé pohlazení není, tys Sídhé - drahokam.
 
Do barevné palety listí, co chvíli les vítr čistí,
jak se za chvíli zjistí, přijdu a harfu malovanou,
přinesu sebou pro radost tvou. Z mlhy v ústrety,
Ty vstoupíš mi do cesty, zjevená, celá krásná,
Záře, vílo jasná, hledíš mi do tváře z čista jasna.
 
Hle harfa má, před chvílí naladěná, na tóny je,
připravená. Přes mou píli, struna ni nezazněla,
nečekaje ani na chvíli , náruč tvoje mne objala.
nevím jak věc se přihodila, že jsi mne hladila,
po vlasech rukou milou, žiji z pohlazení vílou.
 
Nesvedu vyzpívat, jak mám tě rád, nemám slova,
toužím znova a znova, po Tobě, dcero Duránova.
Do mlhy snáší se šero, je chladno, budeš chtít jít,
do svého domova za oponou. Snad ještě jednou,
přijď aspoň na chvíli, jen malá návštěva, chci snít.
 
O tvé bytosti. Jsem plný lítosti, u studánky pohostí,
mne víla bylinou zapomnění. Čeká mne probuzení,
a žádné potěšení, jen mlžná samota. Hlava se motá,
a já vrátit se musím do života. Do našeho světa,
co zbylo z teplého léta, leží tu na zemi z listí viněta.
 
Listopad. Šedivec se dává znát, po trávě plíži se
chlad. Studánku mráz bude zamykat, s večerem
babky roztočí kolovrat. Tma. Mám pocit nicoty,
a do ztemnělé prázdnoty, Tvůj hlas zní mou duší,
anděli Deiro, Záře ti sluší a tvé jemně špičaté uši.
 
I když už slunce nehřeje, mou duší šeptá naděje,
že kamkoli se mé tělo poděje, zůstáváš se mnou.
Jsi ve mne od Beltainu, na to nikdy nezapomenu,
na cinkot zvonečku a doteky prstů konečků tvých,
rukou pěstěných. Od mých úst z našeho světa letí…
            
             …má samainová píseň o lásce k Deiře, k Tobě, až do zásvětí…
TOPlist Sitemap