O malém koberečku, v němž bylo vetkáno velké tajemství.

Vytvořil Amairgil
 
Bylo, nebylo. V paláci svého otce, krále země Dránů, žila princezna, Sídhe Deira. Jednoho rána vstala časně a do stavu na stěně napjala maličkou osnovu. Začala tkát. Před očima se jí příze měnila v obrazce tajemných pletenců a ona zaplétala útek. Protože byla velmi zručná, magická a znala zaříkadla, kobereček velmi rychle přibýval, neboť to co by člověku trvalo roky, Sídhe dovedou za malou chvilku. Ještě než bylo radostné dílko hotové, víla poslala jeho obraz svému příteli, který žil ve světě lidí. Přítel ten, Člověk Ptáček, byl velmi lenivý a tak jej představa díla zastihla v peřinách. Přímo před sebou viděl děj, kdy ty překrásné ruce s dlouhými prsty dokončovaly práci.
„Co je to?“ ptá se Ptáček v myšlenkách Sídhe.
„Nástěnný kobereček“ odpověděla víla.
„K čemu ti bude?“ odvětil.
„Kobereček je velmi důležitý“
„???“
„Bude vzácný, Ptáčku“
„Čím?“ ptá se Ptáček
„Je v něm vetkané tajemství“ odpověděla s úsměvem víla.
„Jaké?“
„Tajuplné“ usmívala se dál.
„Bude to vůbec nějak užitečné?“ ptal se Ptáček, s obvyklou lidskou skepsí.
„Ano, velmi“
„Jo? a na co?“, pokračoval Ptáček typicky lidským způsobem.
„Ano. A na výměnu“ Opravila jemně víla Ptáčka.
Sídhe zakončila gobelínek a vyňala ho ze stavu. Vstala a šla, na rozdíl od Ptáčka, který se lidsky rozhodl, že raději nebude vstávat.
Ptáček to všechno v představách viděl. Deira sešla do podzámčí do obyčejného domečku. Tam na ni čekala prostá Dranitka.
„Už to nesu“ promluvila něžně víla a zaťukala na dveře. Elfka otevřela a pozvala jí dál.
Deira vybalila kobereček a předvedla ho elfce. Jemně hřbetem ruky pohladila povrch dílka, aby dala vyniknout jeho půvabu.
„Ten je ale krásný, to je veliká vzácnost“ podivila se Dranitka.
„Ano, to je.“ Odpověděla Deira a čekala na odezvu.
„Ty vzory… co znamenají?“
„Velké tajemství“ odvětila princezna.
„Jaké?“
„Tajemné“ Pravila Deira a posadila se ke stolu. Nalily si bylinkový odvar.
„Máš to pro mne?“ zeptala se Sidhe Dranitky. Dranitka se zvedla od stolu a šla dozadu do domu. Přinesla od tam velký balík. V něm bylo složené dvoje kompletní povlečení se vzorem ptáčků. Deira vzala tkaninu mezi prsty a chvíli ji zkoumala pohmatem a pohledem.
„Ano, je dost pevné, tu přízi máš?“ ptá se víla.
„Je tady“, pravila Dranitka a podávala Deiře několik člunků ruční příze. Byla tenká a nádherná jako paprsek svitu měsíce.
„Je krásná“ pochválila víla práci Dranitky. Ta se zahleděla na kobereček a podivovala se jeho tajemství. Výměna byla učiněna.
Deira se rozloučila. Pomalu šla a balík, který si nesla jí uspokojoval. Od rána toho tolik stihla.
Ptáček to všechno viděl. „Ty jsi ten gobelín vyměnila za povlečení a nitě?“ ptá se v mysli udiveně Ptáček víly.
„Ano. Povlečení budeme potřebovat. Mě je často zima a ty jsi často lenivý.“
Obraz zmizel z mysli Člověka Ptáčka. Konečně vstal. Bylo pozdě. Otevřel okno, vstoupil do kuchyně a začal zatápět. Vychladlý komin odmítl táhnout. Kamna se zahltila a Ptáček začal poletovat po domě plném kouře. Jeho rozčilený tanec nápadně připomínal tajemné vetkané pletence.
Bylo, nebylo…
.
Citace z díla autora. Téma i příspěvek chráněny.
TOPlist Sitemap