...Jako jsi učinila nejmenšímu z nás.

Vytvořil Amairgil
 
Znám jednu Drusadu. Vykázali ji ze společenství a ona trpí a odpouští. Odvrátili se od ní kněží a ona odpustila. Manžel jí dovedl k zoufalství a ona přesto doufá a dýchá. Kdekdo jí vyčítá jaká je špatná matka a ona přesto, nedoceněná dál sama a ochotně pečuje o své nadané dítě.
Bůh se jí dočasně skryl a ona přesto postavila nový oltář. Došly jí peníze na jídlo a ona přesto své poslední darovala půl dítěti, půl chudé učitelce hudby. Sama hladová, přesto pamatuje na chudé.
Proč? Je jako strom. Má pevné kořeny v naději, zdravý kmen a větvemi zdraví nebesa. Ta jí pozorují a zatím neodpověděla. Však věz, můj Pane nad hvězdami, že její ovoce je dobré. Kdo to ovoce ochutnal, vrací se. My všichni přineseme to ovoce za Tebou, můj Pane a Ty věz, to ovoce je od ní. Kolik nás selhalo. Avšak pravda se potvrdí sama. Časem, neboť boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
My všichni, kdož jsme ubližovali, pomalu u Tebe budeme mít semleto. Oplatky hořkosti, které nám potom, Otče předložíš, jsme si vyrobili sami, tady a nyní. Neboť taková je důležitost přítomnosti, odráží se ve věčnosti.
 
Koná vše mlčky. Není to nějaký bard, který vytrubuje všechno do světa jedinečným způsobem. Jejím učitelem je živel, a v žilách Jí koluje krev irského světce. Její průvodkyní je pravda. Ta má tichou podobu úctyhodné hodnoty.
 
Můj Pane nad hvězdami. Ubližoval jsem svévolí. Srdce Tvého Syna mi poslalo to o co jsem po večerech prosil. Přišla mi do života jako bezpodmínečně milující poutník. Místo vděku a lásky jsem prásknul dveřmi a učinil utrpení. Otče, ty jsi mi poslal lásku. Jak rád bych teď vrátil čas. Prosím, dotkni se jejích ran, které jsme způsobili, podobají se ranám Tvého Syna…
TOPlist Sitemap